Specialitkou pro milovníky pozdně renesanční a raně barokní hudby byl večer renomovaného belgického souboru Collegium Vocale Gent v čele s Philippem Herreweghem, jednou z ikon historicky poučené interpretace staré hudby.
Letos 77letý dirigent, jenž zmíněný soubor založil roku 1970, působil sice v Rudolfinu unaveně, řídil pouze některá čísla, při jiných zůstával před hudebníky sedět, ale i tak je zjevně dokázal inspirovat.
Program sestavil z madrigalů z přelomu 16. a 17. století, jimiž si tehdejší vyšší vrstva krátila dlouhou chvíli a také při nich relaxovala od přísné dvorské etikety. Pojítkem hudebních čísel, mezi jejichž autory byli Salomone Rossi, Luca Marenzio či Claudio Monteverdi, se stala řecká Arkádie, v bájesloví obývaná nymfami a pastýři, mezi nimiž to jiskří, ale jinak vládne v bukolické krajině klid a mír.
Nejde ovšem ještě o barokní efekty a virtuozitu, jak je známe z pozdější éry. Na dnešního posluchače dokonce může všechno to vzlykání, šeptání a tančení pastýřů a nymf v někdy až nekonečném polyfonním vláknu působit neskutečně a manýristicky.
Ale každá doba má úniky do vlastních Arkádií a jiných sociálních bublin, a především, hudební důmyslnost těchto děl stále upoutává, navíc v takovém podání, jaké předvedlo Collegium Vocale Gent. S ním příležitostně vystupují i čeští zpěváci staré hudby, tentokrát se mezi šesticí vokalistů objevila sopranistka Barbora Kabátková. Jejich zpěv byl decentně sladěný, snad jen soprán Miriam Allenové občas vybočoval přílišnou pronikavostí.
Jemnost a vytříbenost prostupovala celým večerem, ať už bychom jmenovali houslistku Sophii Gentovou či virtuosa na starý dechový nástroj cink Lamberta Colsona. Niterné kouzlo hudby, skvělé provedení a délka něco přes hodinu bez pauzy přispěly k tomu, že program udržel pozornost a do popředí nevystoupila jistá jednobarevnost.
Přehlídka barev z Říma
Barvy v nejrůznějších orchestrálních paletách naproti tomu hrály zásadní roli v programu římského tělesa Orchestra dell’Accademia di Santa Cecilia, kterému po Antoniu Pappanovi šéfuje Daniel Harding a jehož hlavním dirigentem je Jakub Hrůša. Ten orchestr vedl i na turné, jež se uzavřelo v Obecním domě.
Hned první skladba byla přímo inspirována výtvarným uměním – Fresky Piera della Francesca zkomponoval Bohuslav Martinů pod dojmem prohlídky renesančních fresek v kostele Sv. Františka ve městě Arezzo, vyprávějícím příběh kříže, na němž byl ukřižován Kristus.
Římský orchestr v Praze vystoupil několikrát a pokaždé zanechal vynikající dojem – ať už hrál italskou hudbu nebo cokoli jiného. Tím lépe, že s ním Jakub Hrůša provádí i české autory. Orchestr hraje s lehkostí, měkkostí a vláčností a freskám vtiskl vpravdě impresionistické kouzlo.
Jako kontrast následoval Koncert pro klavír a orchestr George Gershwina, zase jinak barevný a rytmický, „stříknutý“ jazzem, i když třeba v porovnání s Rapsodií v modrém jen volně, zato zúročujícím evropské vlivy z doby, kdy Gershwin pobýval v Paříži. Sólistou byl Kirill Gerstein, nenápadně suverénní virtuos, jenž se i s orchestrem postaral o ukázněně hravé a dravé vyznění skladby.
Program uzavřely Symfonické tance od Sergeje Rachmaninova, stojící trochu ve stínu jiných slavných děl tohoto autora. Možná i proto, že „tance“ v názvu jsou trochu matoucí, tanec je tu hodně stylizovaný.
Ale skladba je blyštivě instrumentována a čím lepší je orchestr, tím oslnivější je výsledek. V tomto případě byl přímo opalizující – orchestr hrál lehce, brilantně, zpěvně, ale do hudby vždy vkládal expresivní hloubku a výraz. Touto předností ozvláštnil i dva přídavky - Furianta a Skočnou z Prodané nevěsty. Jejich brilantní a ladné podání vyústilo v bouřlivé a oprávněné ovace.
V La Scale umí nejen operu
Jen dva dny poté přijelo další italské špičkové těleso, tentokrát z Milána. Orchestr Filarmonica della Scala založil roku 1982 tehdejší hudební ředitel La Scaly Claudio Abbado, aby hudebníkům operního domu umožnil hrát i symfonickou hudbu. Dnes je šéfem další proslulý dirigent Riccardo Chailly, který orchestr řídil i v Obecním domě. Filarmonica della Scala v Praze již hostovala, na Pražské jaro však zavítala poprvé.
Přijel s ní i ruský, v Berlíně usazený mladý pianista Alexandr Malofejev, aby přednesl patrně nejslavnější klavírní koncert všech dob, Čajkovského „b moll“. Ten je proslulý jako bombastická záležitost počínaje úvodním vstupem lesních rohů a následnými efektními akordy klavíru. Chailly se sólistou a členy orchestru ale dokázali, že úvodní takty netřeba halasně „vytrubovat“ a na klaviaturu není třeba jakoby nechat padat závaží. Bylo to chytlavé, ale přitom nevtíravé.
A tak vyznělo celé dílo, téměř jako průzračná, rozezpívaná orchestrální komorní hudba, v níž se orchestr doplňoval se sólistou a perlil s vlastními sóly. Malofejev předváděl dokonalou techniku, lehký a ladný zvuk. Člověk si odnesl pocit, že neslyšel ani tak hit, ale především nápaditě zkomponovanou skladbu.
Druhou půli večera zahájila Janáčkova Žárlivost od Leoše Janáčka, jenž ji původně zamýšlel jako předehru k Její pastorkyni. Přibližně šestiminutová skladba prolétla jako vichřice, ale i na krátké časové ploše se dalo poznat, jak Chailly mistrovsky tvaruje s hudebníky každý takt.
To se pak v nejlepším slova smyslu projevilo v posledním čísle, Symfonii č. 3 Sergeje Prokofjeva. Ta je vlastně složená z hudby k opeře Ohnivý anděl, kterou ale kvůli ději vycházejícímu z okultismu a symbolismu a zahrnujícímu třeba i satanské orgie nebylo možné v Rusku roku 1919 uvést (světová premiéra se nakonec konala roku 1955 v Benátkách, tedy až po autorově smrti).
Ale i samotná symfonie, ač nesleduje přesně děj opery, jejíž hrdinka je posedlá ohnivým andělem, téměř útočí na publikum groteskně vyhrocenou hudbou líčící hrůzostrašné obrazy – trýzněnou lidskou mysl, jež podlehne šílenství. Podobně jako Římané, i orchestr z Milána hrál s vášní i noblesou, soustředěností a zvukovou kulturou. Prostě je to případ hudby, kterou si i při vší obsahové krutosti může posluchač vychutnat.
