RECENZE: Matnému filmu o Amy Winehouse by mnohem víc slušela televizní obrazovka

Zpěvačka s uhrančivým hlasem, smutnýma hlubokýma očima a pohnutým osudem Amy Winehouse ožívá na filmovém plátně v biografickém snímku Back To Black. Tvář jí propůjčila herečka Marisa Abela.

První hudební krůčky, sláva, drogy, chlast, předčasná smrt ve dvaceti sedmi letech, což Amy Winehouse vyneslo členství v Klubu 27 po boku Kurta Cobaina, Jimiho Hendrixe, Janis Joplin, Briana Jonese, Jima Morrisona a dalších vlivných umělců, kteří svou pouť na tomto světě rovněž ukončili v tomto věku.

V žádném případě se nedá říct, že by se Amy Winehouse a její nejbližší během zpěvaččina života nudili. Oč kratší život jí byl vyměřen, o to intenzivnějí a velmi často až na hranu, nebo spíš už za ni, jej prožívala. Film režisérky Sam Taylor-Johnsonové (natočila Padesát odstínů šedi a biografii mladého Johna Lennona Nowhere Boy) měl velmi dobrou startovní pozici. Vzhledem ke zpěvaččině komplikované povaze a vášni, kterou do svých písniček sypala plnými hrstmi, to mohla být temperamentní a žhavá podívaná.

Bohužel ale není, Taylor-Johnsonová režíruje velmi uměřeně, častěji spíš odměřeně, rutinně a Back To Black tak působí spíš jako televizní počin. Nemusí a také samozřejmě nemůže každý biopic vypadat jako Elvis od Baze Luhrmanna, ale při sledování tohoto díla se občas dostav chuť režisérce „napovědět“, kde mohla víc šlápnout na pedál, střihnout nějakou montáž, nečekaný střih, zkrátka cokoliv, co by diváka připoutalo k dění na plátně.

Back To Black

50 %

Francie / Spojené království / Spojené státy americké, 2024, 122 min

Režie: Sam Taylor-Johnson

Scénář: Matt Greenhalgh

Hrají: Marisa Abela, Eddie Marsan, Jack O'Connell, Lesley Manville, Juliet Cowan a další

Jeden příklad za všechny – když Amyin manažer seznámí zpěvačku a jejího otce Mitche s myšlenkou, že by jeho slavná leč nevyzpytatelná svěřenkyně měla jít na odvykačku – „rehab“ – a tato odmítá, přímo se nabízí, aby se dění prolnulo se vznikem nebo natáčením slavné skladby Rehab. Nestane se, song sice ve filmu zazní, ale jindy a v jiné souvislosti.

Písničky jinak režisérka využívá celkem hojně a adekvátně, viz použití Back To Black, popisující zpěvaččin doslova a do písmene toxický vztah s hochštaplerem a feťákem Blakem Fiedler-Civilem (hraje ho Jack O’Connell).

O herecké výkony jako takové tu příliš nejde. Největší pozornost je logicky upřena na Marisu Abelu, která si sice osvojila Amyiny typické pohyby a gesta při zpívání, nicméně pod kůži ji úplně proniknout nedokázala. Sledujeme prostě snaživou herečku, oblečenou, učesanou a nalíčenou jako Amy Winehouse, toť vše. Tedy úplně všechno to přece jenom není, body k dobru je možné přičíst za lahůdkovou londýnskou angličtinu v ústech nejen Marisy Abely, ale i dalších.

Asi nejzávažnější problém Back To Black spočívám v tom, že budeme-li se po zhlédnutí ptát, proč vlastně vznikl a pro koho, nebudou případné odpovědi pro filmaře příliš povzbudivé.

Nevrlá židovská holka z Londýna mi byla blízká, říká Abela o Winehouse

Věci znalé fanoušky Amy Winehouse nevzrušivě natočené leporelo výjevů z jejího života neuspokojí a diváka, který zaslechl nějaký její song a jméno Amy Winehouse zná spíš „od vidění“, než že by ji měl podrobně naposlouchanou, film sotva přiměje k tomu, aby se pustil do hlubšího studia této svérázné a originální osobnosti.

Co tedy zbývá? Dialogy často plné typicky britského sebeironického humoru. Pod scénářem je mimochodem podepsaný Matt Greenhalgh, který kromě zmíněného Nowhere Boy napsal i Control, životopisný film o ikoně nezávislého rocku Ianu Curtisovi, frontmanovi kapely Joy Division.

Dále poměrně věrně zrekonstruovaná hudební čísla, nenápadně, ale účelně atmosféru dokreslující soundtrack od dvojice Nick Cave a Warren Ellis. Ani to ale nestačí, na to, aby film přeskočil laťku matného průměru.