Dlouhé uši, silné nohy... a nemá kam běžet - zajíc polní. Dokument N. Původní biotop ničí především intenzivní zemědělství, a decimuje tak jeho populace. Z cyklu Boj o přežití
Zajíc polní patří k nejznámějším volně žijícím živočichům v Evropě i části Asie. Vyhledává zejména otevřenou krajinu s křovinami a lesy. V průběhu mnoha staletí jeho populace v obdělávané krajině navzdory neustálému lovu prospívaly – především proto, že samice zajíce, zvaná také zaječka, je naráz schopna porodit až šest mláďat, a to i několikrát za rok. Díky rychlosti a skokanským schopnostem dospělých jedinců je zajíc rovněž nelehkou kořistí pro predátory. Za uplynulých 60 let však počet zajíců radikálně poklesl. Jedni vidí příčinu v lovu těchto zvířat, jiní v narůstajícím počtu jejich přirozených nepřátel, například lišek obecných. Zaječím populacím se velmi dobře vede také v některých městských parcích, v nichž se usídlili, třebaže ty se kupodivu jejich nepřáteli jen hemží. Na rozdíl od většiny dnešní zemědělské půdy však parky nabízejí rozmanitou potravu, jsou bez pesticidů a mláďatům poskytují dostatek úkrytů. Pole a louky, na nichž pracují obrovské zemědělské stroje, představují pro zajíce stále nebezpečnější území. Vědci, ochránci přírody i myslivci vyvíjejí nové postupy, aby tuto tendenci zvrátili.
